- Znáš takový ten pocit, když se něčeho tak moc bojíš, až je ti z toho potom špatně?
- Nebo třeba se s kamarádkou domluvíte, že u nich budeš spát, hrozně moc se těšíš ale potom přijde den D a ty vlastně zjistíš, že tam nechceš?
Tak takovéhle pocity já mám teď skoro pořád. Už to dokonce zašlo tak daleko, že jsem ve škole omdlela.
Hráli jsme florbal, ale já ho prostě hrát neumím. Nejde mi to a nebaví mě to. Měla jsem hrát v týmu s klukem, který se mi hrozně moc líbil. Sám si mě vybral, měla jsem radost, ale zároveň jsem se bála, že to nějak zvorám!
"Co když mu špatně nahraju?"
"Co když nedám gól?"
"Co když mu to zkazím?"
A další "Co když...", asi pět minut před začátkem hry jsem ještě pořád byla v pohodě, ale potom to přišlo! Zlomový okamžik! Nic moc si z toho nepamatuji, pouze to, že jsem šla za paní učitelkou, že mi je špatně a potom jsem byla na chodbě s nohama nahoře.
A tohle se mi stává docela často, ale nikdy to nezašlo až tak moc daleko. Mám jednu kamarádku, která zažila to samé. Chodila k psycholožce a pomohlo jí to. Jenže já se pořád nemohu nějak dokopat k tomu, abych šla a řekla to někomu dospělému. Mojí mamce je jasné, že se mnou není něco v pořádku, ale vždycky když se mě zeptám, odpovím ať se tím netrápí, že to je prostě jenom nějaká depka či co.
Občas se kvůli tomu trápím tak moc, že ani nemohu spát! Třeba jdu spát okolo 23.hodiny a třeba 4x - 5x za noc se vzbudím. Nikdy pořádně nezaberu.
Když třeba vím, že druhý den píšeme ve škole nějaký test, to je potom něco. Teď je zrovna období čtvrtletních prací. Zrovna v pátek jsme psali z matematiky, spala jsem asi 3 hodiny a přitom jsem to všechno prostě uměla. Někdy se taky stresuji tak moc, až mám z toho třeba horečku! Nebo dokonce nějakou chřipku nebo tak.
Jestli s tímhle máte někdo taky takový problém, hlavně s tím začněte něco dělat! Ano, sice radí tak která to nikomu neříká, ale nechci aby jste dopadli jako já.
xoxo Tess<3
Žádné komentáře:
Okomentovat