Hlavou se mi honí věty jako: "Jak tento článek nazvu? Jak ho pojmu? Zveřejním ho vůbec? Jak ho zakončím?"
Odpovědi na tyhle otázky už znáte.
Jedná se o to, že dnes (19.10.2015) jsem jela naším MHD domů. Jen co jsem si sedla do autobusu, moje oči se upnuly na jednoho úsměvného kluka. Bylo vidět, že okolo sebe šíří samou pozitivní energii! (Víc takových lidí, prosím.) Celou dobu, co jsem na něj koukala se usmíval. Musím teda ale podotknout, že byl zřejmě nějakým způsobem nemocný, ale to spíš mě donutilo psát tyhle věty!
Nemohla jsem z něco prostě spustit oči. Ten kluk (přibližně 20-23let), měl v ruce nějaký reprák, který svítil různými barvami. Ten kluk na něj pořád koukal, sahal. Ukazoval to svému kamarádovi, který seděl vedle něho. Bylo zřejmé, že ten reprák byl zakoupen v nějaké levné elektře. Všichni víme, že tyto věci moc nevydrží.
Prostě..většina lidí mě teď určitě nepochopila. Celou cestu domů jsem nad tím přemýšlela. Nejradši bych teď šla a koupila mu nějaký pořádný reprák, který by mu vydržel dlouho! Nebo bych mu dala svojí "HiFi věž". Sice je růžová, ale.. Určitě by ho potěšila.
Je toho mnohem víc co mi leží na srdci.. Třeba minule se mnou zase jel autobusem chlapeček, který jel se svojí babičkou. Nejen, že na něj byla celou cestu ošklivá a tak, ale chlapeček (max.4 roky) se jí zeptal šišlajícím hlasem: "Babičko, koupíš m baterku? Takovou tu s Mimoněm, víš jakou? Jak jsem ti jí minule ukazoval"
Babička mu tak ošklivě odsekla: "No jo prosím Tě."
Chlapeček byl šťastný a říkal, zase svým úžasný, šišlajícím hláskem: "Já ti babičko pomůžu s bramborama"
Když vystupovali s autobusu, chlapeček vzal babičce kabelku a řekl "Už se těším až dostanu baterku. A až zase nebude svítit světlo, vezmu baterku a budu ti svítit a chránit tě." (Tyhle jeho slova mi pořád znějí v hlavě a ještě dlouho budou.)
Babička zase ošklivě zabrbrala "Nic ti nekoupím" Chlapeček se rozbrečel a se slovy "Proč mi nikdy nic koupíš?!" opustil autobus.
Jenom píšu tohle všechno a už zase brečím. Vím, že tady je spousta lidí co mě nepochopí a bude si myslet, že jsem prostě blázen!
I když jsem tohle vyprávěla kamarádkám, měla jsem tam takovou, která mě pochopila a taky takovou, která nechápala a smála se.
Taky mezi nima byl takový člověk, který mi řekl, že mě obdivuje za to co jsem řekla a nikdy by to do mě neřekl! (Nevím, jestli to budeš číst, ale pokud ano, víš co tím myslím.)
Žádné komentáře:
Okomentovat